Stáří
Ve stařečka jsi se proměnil,
tvé tělo úplně vyměnil.
Vždy chlubil ses: „To je můj Janeček...”
Dnes už nevíš, že jsem tvůj syneček.
Tak učenlivý muž jsi vždy byl,
spořádaným životem jenom žil.
Teď sedíš na invalidním vozíčku,
zpívám ti tvou oblíbenou písničku.
Bohužel myslí jsi v jiném světě,
nerozumíš žádné mojí větě.
A tak obrátily se nám role,
nyní já obdělávám, ta pole.
Vím, co všechno jsi pro mne udělal,
vzdělání a moc lásky jsi mi dal.
Při tvém křesle budu stále klečet,
z tvé budoucnosti, chce se mi brečet.
Hrozná je tahleta bezmocnost,
jako chtít postavit, do nebe most.
I jiní staví si vzdušné zámky,
ale bez pozitivní známky.
